Co třeba zapřemýšlet nad tím, jestli užívat, neužívat oblbováky nebo utlumováky, když se pak člověk chová jak střeštěný. Co to dělá s mozkem. Proč se chovám jako idiot, když neberu léky? Jenže já se chovám jako idiot i s tím. Sakra. Proč. Hrabe mi z léků nebo mi hrabe zejména z toho, že je musím užívat? A vlastně, musím je užívat?
Abych popsal průběh onemocnění schizofrenie, musel bych být psychiatr. Jakožto nemocný schizofrenií se neumím vyjádřit proč jsem slíz tuto diagnozu, asi protože těch průšvihů bylo docela dost. Pobírám invalidní důchod na tuto nemoc. Dodnes je záhadná. Nejméně probádané odvětví zdraví člověka. Ovšem když člověk pozná, kam až závislost může dojít, je to k pláči, když člověk ty lidi kolem vidí. Ten brutální hnus psychiatrických léčebných procesů některých pavilonů. Totální odtrhnutí od reality a pocit životního selhání.
Ale nějaký systém tu přeci je. Zase si odpočineš na jiném pavilonu a budou tam krásné sestřičky. Máš tam kuřárnu a ostatní "spolublázni" ti pomohou i s tím, když tam nastoupíš a dostaneš i to cígo, které jsi si tam nemohl dát na tom pavilonu předtím.
Od roku 2003 se s tím peru. Nikdy se s tím nesmířím. Jsem člověk s velmi velkou představivostí a když jsem poprvé viděl pardubickou psychiatrii, byl jsem fascinován. Ty lidičky tam tak chodili a připadali mi jako výzkumníci NASA. Tak jsem si řekl, že je to "jackass" a že tam klidně zůstanu. Tohle "jackass" je docela sranda. Je tam personál, aby vám pomohl. Jenže jsem netušil, jaké to může mít dopady na ty nejbližší a "jackass" bylo možná tím nejhorším nápadem, jaký jsem ve svém životě mohl mít. Utéct od reality a smířit se s realitou je někdy opravdu velký rozdíl, protože když chcete utéct od jedné skutečnosti, tak ti nejbližší od skutečnosti vašeho útěku trpí.
Především je na místě omluva těm, kteří si to zaslouží. I těm, kteří vám říkají, že nechápou proč to užíváš. Ale najít opět sám sebe a prozřít i s tím, že je ta léčba nutná a že zaslouží důvěru je něco a věřím, že nejen pro mne, co se strašně špatně chápe. Jak se bude vyvíjet můj další zdravotní stav? Vždyť zjišťuji, že jsem normální "opečbuřt" jako ostatní. Je to kšeft pro zdravotnictví, když člověk ví, že dávka léků stojí na 25 dávek, a to pozor, přes 2 tisíce korun. Já se obávám, že to budu muset řešit z hlediska toho, že mi defakto stejně nepomůžou, že si budu muset pomoci sám. Protože vidím, že tu selhává určitá zodpovědnost za zdraví a převažuje obchod.
Zavinil jsem si to sám, to nepopírám. Ale je někdy lékařská adekvátnost nadřazena zdraví člověka?
Přišlo to s dobou a věřte mi, setkávají se s tím mladí lidé stále víc. Dnes už vím, že ukázat vlastní slzy sám sobě je někdy mnohem hrdinštější, než jakékoli maniakální jednání. Trápit se má smysl. Ale naučit se netrápit se. S tím možná ta léčba pomáhá. Dobře se spí. Ale to je vše, co s tím mohou dělat.
Někdo zblbne po úrazu, jiný po smrti blízkého. Každý případ je individuální. Pak by tu mohly být teorie, že to z vás někdo dělá. Jenže to už je schizofrenie. Hrozné slovo, že? Já už se ho za ty léta nebojím. Milí čtenáři, taky se ho nebojte. Potká vás to třeba taky.